OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Exotika z Japonska. Old school brutal deathoví Defiled se u nás již představili na tour spolu s Dementor, a tak si troufám říct, že jsou z těch známějších Japončíků. Narozdíl od svých tokijských bratrů Vomit Remnants (R.I.P) ovšem nejsou tolik US a vlastně ani tolik brutal. Spíš drhnou death v tom starém klasickém duchu strašidelné temnoty typu Vital Remains nebo Angel Corpse. Nejsou to ovšem žádní satanáši, to k jejich orientálnímu původu moc nesedí. Jejich první CD Erupted Wrath zaznamenalo jistý úspěch, snad díky té exotičnosti.
Oni Defiled nejsou špatní, mihne se jim občas slušný riff i pěkně rychlá klepačka. Má to ale jednu chybu – ony jim ty riffy jaksi nesedí moc pohromadě, a tak jsou všechny jejich skladby takové rozsekané a v podstatě nezanechají příliš velký šrám v paměti. Album proběhne a méně všímavý posluchač skoro nezaznamená, že je na jinak pěkném placatém počinu s titulním obrázkem od Wese Benscotera navíc vypálen i bonus v podobě čtyř songů z prvního CD. Skoro každý song má svůj zvláštní track na intro, tak se případně nenechte zastrašit či navnadit počtem stop – 18. Z letargie vás vyvede prapodivně pískající a vrzající song Uncovered Plots, ale jinak je to celé jaksi rozklížené. Starší songy možná seděly více pohromadě, ačkoli nebyly tolik komplikované. Možná to bylo lepší. Prostě je to spíš průměr, na světě je spousta mnohem lepších deathových kapel a exotický původ dohromady s obalem od Benscotera ještě není zárukou té nejlepší kvality. Deathaře tedy Defiled nejspíše uspokojí, ale ti, kdo hledají perly žánru, tady zřejmě prohloupí.
7 / 10
1. Lies For A Lie
2. Decimate With Hysteria
3. Uncovered Plots
4. Disguised
5. Fatal Intrigue
6. Embodiment of Jelaously
7. Crush The Enemy Rising
8. Nihilism
9. Defeat of Sanity
10. Ugliness Revealed
Divination (2003)
Ugliness Revealed (2001)
Erupted Wrath (1999)
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.